OSTROVE BEZ CHLEBA, bez vody a bez silnic – tak popsal Brač chorvatský spisovatel Vladimir Nazor (1876, Postira, Brač – 1949, Zagreb). To už dnes neplatí, hladem a žízní tam nikdo nehyne a navíc ostrov nabízí mimořádné množství pozoruhodných míst a zážitků. Ostrove bez chleba, tobě je neznámá sklizeň, když klas se zlatá, mák červená a chrpa modrá, tvoji jsou mlýny mlely obilí druhich lidí. Pluh po tobě neoře; kosa nepsyká ve dnech žně. Nicméně, jsi krmil nespočet svých dětí. Kameny přeměníš v maso, pro hlad lidí; ve trávky pro hlad stáda; v semen a bobule pro hlad ptáků; a solíš útesy mořské pro jazyk vášnivý. Ostrove bez chleba, ty jsi mi dal první jídlo, a bylo to sladké a vydatné.

OSTROVE BEZ VODY, zdroje nekypí na tvých trávnících, toky nejsou v dosahu tvých rokel. Piješ ranní rosu a noční déšť, který ti přinese bouřková mračna, synové Jadranu a Středomoří. Stružky bijou na mé střeše, tečou - bubnavši přes okapy, klouzou do studny, kterou jsem dloubal a stavěl sám, a mé srdce roste kvůli radosti z tohoto daru, který přichází z výšky. Ostrove bez vody, děkuji ti, že jsi mě naučil po celý můj život žízet a toužit po všem.

OSTROVE BEZ SILNIC, na tobě jsou – i dnes - většině stezky a  průchody starých pastýřů a honiců mul. Kopyta a drápy drobí kamen, lidská noha je mele, namazavši je občas kapkami krve. Ale proto se tvoji synové i před nejtěžších cest v širokém světě nebojí, napříč Kanálu a napříč Oceánu. Jejich nohy jsou silné, zvyklé na kamen a trní. Kráčou bez strachu na všechny silnice a cesty příjezdu a odjezdu. Ostrove bez silnic, ty jsi me naučil jak chodit, kdekoli, neranivých chodidla a tvrdých kotníků. 

...

Vladimir Nazor